Tak zmatená Nano

Sedím na kameni,hledím na moře,
jak to asi vypadá tam nahoře.
Kolik duší tu bloudilo tmou,
z jakého srdce ty vlny jsou?.

Víš Nani,jsem na to dost silná,
možná tvá představa byla mylná.
Možná nezvládnu touto cestou jíti,
možná že na konci jí,nečeká kvítí.

Strach i když pod hvězdným dohledem,
bát se setkání očí,jen uhnout pohledem.
Co zmůže dívka oproti tomuto světu,
jako ptáče na začátku svého letu.

Můžu snít o našem prvním setkání,
které mi tolik strachu nahání.
Co když mé naděje a sny selžou,
říkáš že ne,snad ta slova nelžou.

Lidi soudí druhé a co jejich obraz,
možná se dívají jen na svůj odraz.
Krása člověka je skryta,prý ční uvnitř,
Klepu na jejich srdce,pustí mě dovnitř?

I kdyby jo,nejsem důvěřivá jako oni,
nejdéle si zapamatují zradu sloni.
Věděla jsi to?že to v sobě dlouho dusí,
a pak po letech pomstu vykonat zkusí.

Zafoukal vítr,proudem vln vlají vlasy,
i tady skrývají se poslední krásy.
Lidská hloupost a já z ní hořím
ale nedokážou sebrat touhu mořím.