Ilias

Bylo to jako včera, když řekli nám, že máme znovu jít.
Tisíce zvučných jmen, šlo se za křivdu bít.
Mysleli jsme, že jsme v právu.
Neviděli jsme smrtku v jejím šedém hávu.

Dolů ulicí na níž slunce žhnulo.
Do přístavu odkud velké loďstvo vyplulo
Nad Malou Asií se zvedlo mračno.
Nad Malou Asií se zešeřilo.

Píseň nás hnala vpřed.
Hrdinové naši cestu vedli.
My všichni byli jen loutkami.
Ušlechtilé cíle pod tím sluncem zbledly.

Bojovat za naše společné cíle.
Vzdáleni od domova dlouhé míle.
Ach, proč museli jsme tam jít?
Aby naše děti mohli v míru žít?

Až uslyšíš zvony znít.
Oslavovat krále.
Tak rychle se budeš muset bít.
Tvůj život závisí na mále.

Uprostřed bitevní vřavy zpívat píseň válečnou.
V místech, kde má Atlas nebe na ramenou.
Ilias ti v uších bude znít.
Když tvou duší prostoupí chlad.
Achilles se tady naposledy bude bít.
Pro válečných štváčů hlad.

Jít cestou klikatou.
Sledovat špatné cíle.
Bok po boku se zubatou.
Teď nadešla ta chvíle.

Ach, kolik uteče ještě let.
Achilles svou hlavu naposledy zved.
Ach, zpívat píseň, která duši hojí.
Achillova pata, jeho osud, jeho kletba.
Na lidské chamtivosti všechno stojí.

Tak rychle jako se bouřka přežene.
Tak rychle lidé zapomenou.
Válka znovu naše syny vyžene bojovat za ušlechtilé cíle.
Smrt se bude tvářit tak bíle.
Jako tolikrát.

Znovu bude to dubnové ráno.
A oni znovu řeknou, že máme jít.
Protože my jsme to právo.
Protože my se máme za někoho bít.

Kolikrát ještě procitnu z toho snu.
Kolikrát ještě bude se mi o tom zdát.
Ve snu bude znovu Achilles žít.
A Ilias bude znovu stát.