Člověčí život

Jak bídné jest lidské bytí
I pozlacené hovno čistotou svítí
Však zasmrádlé je víc, než stejně
Hle, jak sám život odráží se v lejně
tak nejlépe k výkalu je přirovnat člověka
a ne ke květu jak je běžnost odvěká
na začátku leskne se a poddajný se zdá
netrvá však dlouho a jádro i slupka je tvrdá
po čase jak usedá naň okřídlená havěť
nachází v něm útočiště červů změť
a pojídají jeho nitro k obědu či večeři
mění jej i když sám tomu nevěří
a stejný se sám sobě zdá být
i když stále smrdí a začíná hnít
nakonec vyschne a rozpadá se
ztrácí sílu v činech i na hlase
zmizev pohledům okolních
přežije letní slunce i zimy sníh
sám, na konci je pohlcen zemí
ach, jak z toho teskno je mi