Les

Jsem jako tulák jdoucí lesem,
po čase znuděn věčnou zelení,
stále se opakující scenérií,
nikdy nekončícím bojem.

Až když sklouzávám na dno
té nejhlubší, nejtmavší propasti
a jsem pohlcen temnotou,
obdivně začínám vzhlížet vzhůru.

Po tenkých koříncích začínám
drápat se jen o kousek výš.
Znovu padám, bořím se v bahně,
znovu se pokouším vstát…

Až přijde den, kdy se mohu
znovu dotýkat svěží trávy,
dýchat vůni borovic a hub,
poslouchat zpěv ptáků a kobylek.

Svět je rázem jiný, pestřejší.
Každý kousek jehličí má své kouzlo.
Každý kamínek na trnité cestě
je hvězdou zářící tulákovi…

Alespoň dokud znovu nezapomene
a neupadne do hlubin…