Bez Názvu

Na okamžik v sobě podržím si víru,
že to celé může být jinak
Mlčím v bledém světle nekonečné planiny
a vzduch chutná tichem dokonalého naplnění

Ta chvíle se chví jak slunce žhne
odmítnu v sobě veškerou pestrost
a pod znavenými stromy dýchám dokonalou šeď
a město je jen kulisou baroka

Strnu a na okamžik chci věřit, že je to jen začátek
mnohé je tak krásné když to začíná
nově napořád - chci vidět tak jak vidím
bílé stíny tančit lesem dalko za horizontem

Chci vidět to staré zemřít
uvolnit prostor pro rozmach
napříč časem cítím podzim v horách
sladkost rozpadu v raní mlze

Upřímně chci věřit, že za pocitem lásky
je dálka, nekončící krajina pro věčnou cestu.
Vidím zlato padat z oblaků do rozprostřených polí
a ledový klid jezer v nihž topí se obraz slunce

S bolestí prahnu vidět znova vše obrátit ten tlak
nechat se rozplynout v čistotě krystalu
Překročit práh znovunalezení se v božsky krásném
šepotu dálky. radostně hnát se vstříct času

Se zármutkem jen pro estetiku samu nechat vše
propadnout se do ztracena v propadlišti pouťe
kde návrat znamená zhoubu a těsně za zády jde strach
Jako dar věčnosti svírám tu chvíli v sobě
nesmrtelný jak jen dlouho ji udržím.