Naděje

Na skleněné desce leží polonahá,
nesměle zkoumá svůj věrný obraz.
Myslí se, hloupá, že je to přítelkyně,
neví, že věrným obrazem je odraz.
Neví, že leží na písku, vápnu a vodě,
někdo ji tam položil v barevné shodě.

Někdo chtěl, aby zdobila jeho dům,
nikdo neví, že zámek patřil k jejím snům.
Nikdo neví, že stále čeká na tu chvíli,
kdy zvednou ji silné ruce,
kdy odnesou ji cizí stíny.