Zničehonic
Zničehonic
Kdysi jsem se jim smála
dneska jsem jednou z nich
ovlivnila mě změna počasí
vidím jim to na očích
mají mě v hrsti jako kdysi
já sama sebe, plná hrdosti
jak jsem si mohla myslet
že se od nich oprostím?
ta vyhasínající vzpomínka
-kdy a jak se to vlastně stalo?
možná se stávám jenom strojem
moje svědomí jakoby vlálo
A přitom ty povětrnostní podmínky
by zabily i skálu.
Nikdy nebudu připravená.
Nikdy si to nepřipustím.
Ale taky už se nikdy nedám.
Doufám.
dneska jsem jednou z nich
ovlivnila mě změna počasí
vidím jim to na očích
mají mě v hrsti jako kdysi
já sama sebe, plná hrdosti
jak jsem si mohla myslet
že se od nich oprostím?
ta vyhasínající vzpomínka
-kdy a jak se to vlastně stalo?
možná se stávám jenom strojem
moje svědomí jakoby vlálo
A přitom ty povětrnostní podmínky
by zabily i skálu.
Nikdy nebudu připravená.
Nikdy si to nepřipustím.
Ale taky už se nikdy nedám.
Doufám.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
jemné osvětlení: o tom, jak jsem se postupem času stala součástí určitý skupiny lidí, který "jsem se vždycky smála" a nikdy bych neřekla, že taková budu taky. Plus doufám, že už se mi nikdy nic podobnýho nestane - popřípadě že bych si toho včas všimla a zarazila to hned v počátku.Tuhle změnu jsem si uvědomila zničehonic, proto taky ten název.
Mimochodem mi příjde dost vtipný rozebírat a vysvětlovat vlastní "básně".
18.09.2010 22:09:00 | Strixa