Neplač

Až se jednoho rána,
neprobudím, nevstanu.
Zjeví se mi poslední brána.
Až smát se i plakat přestanu.

Až se ponořím do věčného spánku.
Všechny nás to čeká...
Vezmu obálku, dám na ní známku.
Řeknu Andělu, ať spěchá.

Předá Ti psaní,
kde bude stát...:

,,Neplač pro mě, já Tě prosím,
jestli měls mě rád.
Vzpomínej na dotyk mých dlaní,
nechci ať pláč Tvé tváře rosí.

Mám poslední přání,
už nezjistím zda se splní.
Tvé lásce se skláním.
Někdy bolela, někdy byla na výslunní.

Ani nevím, jestli víš,
že mám ráda magnólie.
Slibuji že, budu dívat se jak spíš,
než mé verše čas rozpije.

Šla jsem s Tebou po trní i po peří
tak přines mi ty bílé květy, náruč plnou.
Splníš mi to, věřím.
Zaplav mě té vůně vlnou.

A když zrovna nepokvetou,
rozloučím se s Tebou větou...

Chci vidět úsměv na Tvých rtech,
další lásky, zkoušky osudu.
Už neucítím Tvůj dech.
Už s Tebou usínat nikdy nebudu.

Krásně mi bylo, když jsi mě objímal.
Hořce chutnaly moje slzy, když jsi odjížděl.
Štěstím mi tlouklo srdce, když jsem Tě vítala.
A teď se s Tebou loučím větou.
Prosím, neplač...“

PS: Přines mi ty bílé květy.