Vinný

Bylo jaro, jaro bylo,
slunce všechno rozzářilo.
A ptáček maličký
ze své větvičky
pozoroval ranní svět.
Vesele mu bylo hned.
Jak se tak díval kolem
nezasažen lidským bolem,
užíval si, bylo mu krásně.
To však není obsah básně.
Najednou ptáček dostal hlad,
najed by se strašně rád.
A tak křídly mávnul,
pomalu už slábnul.
Na snídani vypravil se,
na keříku zastavil se.
Pak se něco stalo,
až mu to dech vzalo.

Ptáček zažil pocit viny,
že vzal si život jeřabiny.
Svět byl od té chvíle jiný…
Jako by barvy zmizely
a ledové vichry fičely.
Hlasy v ptáčkovi křičely.
Vina je silnější než krása, láska, štěstí,
je jako když dostanete ránu pěstí.
Jen trápení pro ptáčka věstí.
Se kterým bude muset žít.
Vina už nechce odejít.
Navždy bude pocit mít,
že se chyba stala.
Že jeřabina malá
o život přec stála.
A snad si něco přála…
Ani se nenadála
a smrt se jí už smála…

Letí ptáček schlíple jako černá vrána,
v srdci navždy tíhu splínu.
Už nikdy žádná lesklá jarní rána.
Jen život skrytý v černém stínu.
Který viníky obejme rád,
až ti bez viny budou se smát…