Svíčka

Svíčka, její plamen ve větru plá,
obloha, ty slova smutku zná,
místností se prožene beze slov,
ohlédnutí stojí mnoho sil.

Sníh, v červenci se z dálky snáší,
bez možnosti závějí na srdcích,
v podání útěchy, lžičky cukru,
nesmlouvavé sliby a ústa beze rtů.

Plamen plá, sníh se snáší,
oblaka planou rudou modří,
a srdce mé, srdce mé pláče,
nad bezedností nicoty a plností nekonečna.

V slovech jsem pravé vyznání své lásky,
ve věty se pospojovala ta slova,
zázrak z básní tak mohl být,
když slunce k východu zapadá…