Osudy z temnoty

Soumrak stmelil stíny v tmavou mlhovinu
a ovládl kraj, kde lán přešel v borovinu.
Pak ulehl do míst co rozeklané hory stály,
v jejichž údolí si stroužky vody hrály
a na jejichž kopcích ohbí cest se ptají,
čeho smysl v sobě dlouhé kroky tají.

Po jedné z nich dnes sličná dívka kráčí,
krůpěje potu na čele strach značí
a z nedaleké vsi dolehne až sem
-zvonění hrany. Mrtvým? Všem.
V hlavě si pojí mnoho nesnází
z výprav, čeho se v lese přihází
a krokem svižným projde skrze klestí,
které ji nenávratně svede z cesty.
Tvář mladé dívky je od slz slaná.
Uhasly hvězdy, dozněla hrana,
v místě, kde strom stál je z keřů brána,
dívka se bojí,zda dočká rána.
Tu zpoza větví světélko zablýská...
Srdce jen poskočí,dívčina zavýská
a rychlá chůze v běh se promění,
neb dívka doufá, žije v domění,
že u hroudy kamení
zhlédla malé stavení..
Příjde k domu a zarazí se na chvíli,
vědoma si, že tu žádní lidé nikdy nežili,
ale zvědavost je silnější než strach,
ta dovede děvče až na samý práh.
Otevře dveře,které těžké se zdají
a uvnitř...tři muži v kostky hrají.
Pomalu ustoupí. Páni se otočí
a jeden co má tmavé, srostlé obočí,
ji vyzve ať vstoupí, že nemusí se bát
a zda-li chce, tak může taky hrát.
Dívčina vstoupí, hru však odmítne.
Pohledem očí muže pobídne,
aby jí řekli kdopak jsou
ti, jejichž světlo prosvítalo tmou.
A muž co má tmavé, srostlé obočí,
začne vyprávět, aniž se od stolu otočí:

"Já jsem celý život na violu hrál.
S notami se bavil, rovněž sdílel žal,
smyčec byl mou láskou jedinou
a zvuk písní nes se dědinou.
Na lesklých pódiích jsem se třpytit směl,
když jsem hrál, lid v úžas oněměl.
Obdivován byl jsem všude
a nehleděl co dál bude.
Řeky však tečou pryč, doby se mění,
čas slávy pominul, dávno už není
a já dozněl, přes mou vůli.
Hmatník se mi zlomil v půli,
struny žíně strhaly,
mě do světa vyhnaly.
Tak jsem bloudil v chmurném stáří
vědom, jak se život zmaří
a v mém srdci bodal roj,
že mou láskou byl nástroj.
Jen nástroj a pouhý um...
Pak jsem našel tento dům."

Na dívku podivná úzkost dolehne,
přesto na druhého muže pohlédne...

"Já jsem svůj čas poesii dal.
nechtěl slávu, přec básník jsem se zval
a své sny, všechny básně dojemné,
připsal ženské lásce nevěrné.
Potkal jsem ji, když šla máčet len.
Pak musel jsem s ní bývat. Stále. Den co den.
Psal jsem pro ni písně, žalmy, balady,
nedbal jsem lidu, nestál o rady
a ona, jež mé srdce páskou svázala,
se nakonec za mého bratra provdala.
Seděl jsem v koutě celých dvacet let,
za tu dobu mi stářím zbledl ret,
ale mé srdce stále plálo
citem, jež nikdy nezískalo.
Tak vydal jsem se pryč od trápení,
až jsem došel k tomuto stavení."

Slečniny oči slzičky stopí,
když třetí muž slova se chopí..

"Já jsem se většinu let zabýval
tím, jak by štětec lásku nazýval
a zda by plátno chtělo znát,
jak vypadá ten, kdo má rád.
Celé mé mládí zavřen v pokoji,
jsem mezi výtvory v těsném postoji
zdokonaloval obraz Amora,
jež každé srdce udolá.
Ač tolik let mořil jsem se s tím,
z pohledu na plátno vycházel splín.
Tak hodil jsem ono dílo do rohu
a vyšel na vzduch z toho brlohu..
Potom jsem se světem procházel.
Dívky jsem poznával, s nimi se rozcházel
a toužil najít, než staje sníh
tu, která vnesla by do srdce smích.
Hledal jsem zoufale po mnoho lét,
když jsem ji potkal-nepoznal hned.
Teprv až odešla, pochopil jsem v chvíli,
jak krásně bylo, když jsme spolu byli.
Tu vytáhl jsem Amora a dokončil snáze
to co řadu jar leželo na podlaze.
Z malby nevycházel smutek již
a pojem láska byl mi náhle blíž.
Přesto jsem šťasten nedokázal být,
svou milou nemohl jsem mít...
Odešel jsem z kraje a teď bydlím tady,
neb zde není bolest ani špetka zrady.
Chvíli předtím, než se rozední,
dohrajem v kostkách hříčku poslední,
ulehnem ke kamnům, zhasíme svíce,
a pak už o světě nevíme více.."

Slečna by chtěla dál jejich životy znát,
v té chvíli však začnou venku koně ržát.
Páni se údivem zarazí
a dívku náhle zamrazí.
Dveře se rozrazí, v nich stojí muž,
u pasu třímá malý, lesklý nůž.
Spěšným pohledem projede chýši,
z jeho očí otázka číší,
když dívčinu uvídí
v této..zemi bez lidí.
Optá se hned, co tady činí,
u oněch lidí, kteří jsou...jiní,
divní a pod vládou hořkého lihu.
Slečna se otáže, zda zná jejich tíhu.
Jestli slyšel již osudy nemilé,
pánů, vyhnaných ze země rodilé.
A ten člověk s nožem u pasu odpoví,
že hloupým a opileckým řečem nehoví.
S děvou však, že se nechce přít
a jestli chce, tak ji může do vsi vzít.
Tázaná mlčky přikývne.
Chce zmizet z oblasti podivné,
přestože páni se milí zdají,
životem, jež ve své hloubi tají.
Tak nasedne na koně a následuje pána,
který ji slíbil, že již doma dočká rána.
A přesto se slibem tichým zaváže,
že se v chýši u kamení ještě ukáže...