Rozloučení

Z posledních pocitů
poskládám ještě jednu malou báseň
je to tim čím jsme byli
kdysi
a neříkám, že jinak jsem to chtěla.

Byli jsme pár plnej zvláštních pocitů
jako když máš rovný vlasy a chtěl bys kudrnatý
a když máš kudrnatý, tak strašně bys chtěl rovný (:-),
usínala jsem vedle tebe dřív občas trochu šťastná,
prostě dva zmatený mladý lidi,
blbý a naivní,
a já tak moc upřímná.

Bezmoc, láska a slova o štěstí,
a hradní předměstí,
jasně, že nechceš slyšet,
a druhejm jsem záviděla /nebo snad závidím/
než jsem se změnila,
tak vítám do svobody.

Kdo jsem netuším
a vždycky jsem kašlala na pravidla,
myslete si o mě co chcete
já jsem byla vždycky trochu blázen
a když vzlítnu
těžko se vracim na zem,
tak vítám do svobody.

Mý srdce je svobodný
a kdo mě zná, ví, že s láskou to nesouvisí,
ale já už neříkám ti nic.

Z posledních pocitů
popíšu naše krásné rozloučení
naposledy jsme spolu byli
své srdce i duše snad udobřili
poslední krásné chvíle spolu prožili
chvějivé objetí
mé malé slzy dojetí
vzpomínání
a něžné pohlazení
povídání
i ztrapňování
(o něčem se radši nezmiňuju :)
vyjasňování
obhajování
očí ,jako oken do duše, sledování
tvé jemné políbení
nádherné rozloučení
a neříkám, že jinak jsem to chtěla
neříkám, neříkám, neříkám ti už nic.