Osamělá vrba

Stojí stará vrba, stojí
sama jen, osamělá.
A zpívá píseň svoji,
zármutkem oněměla.

Celý život smutně zpívá,
kolik už viděla pláče.
Ospale kolem se dívá,
zívá,
do větru slzí a pláče.

Ona na to koukat musí,
nikdo se jí neptal,
jak se vdova pláčem dusí,
nikdo o ni nestál.

Stojí tam už dlouhá léta,
nejedné poskytla stín vdově,
někdy chátrá, někdy vzkvétá,
stojí totiž na hřbitově.

Jediným jejím přítelem
je vítr, který vane,
on je duší, ona tělem
jeho se stane.

Ona umí zpívat krásně,
jenže ji nikdo neslyší.
Skládá nejkrásnější básně,
jen vítr je však rozliší.


Kolik času ještě jí zbývá,
to nikdo netuší.
A tak do ticha zpívá,
nikdo ji neslyší.