Život

V křesle jak přikován nucen se dívat,
na film, jež svým životem píšu.
Krásný byl počátek, říkám si,
teď s nadějí doufám jen v konec.
Byť by smutný byl…

Kritik by s povzdechem uronil slzu,
sledujíc hodiny s myšlenkou nad ztrátou času.
„Přetočit“ tlačítko bedlivě hledám ,
Přeskočit tu nudně dlouhou smuteční pasáž,
Ale na co se pak dívat? Měnit trapnost za tmu?

Jen ta zvědavost čekat mě dál nutí,
co když zápletka přeci jen příjde?
Nalezení smyslu bytí, šťastná láska, happyend,
Jen tenká hranice mezi vším dělí mě.
Prst na spoušti ,čekat a doufat nebo...
cvak?!