BALADA O POCITU MÉHO NITRA

Stojím v davu, přesto sama,
když křičím, mluvím hlasem nejtišším,
v dáli skví se smrti tlama,
když skláním se, jsem nejvyšší.

Ležím tiše, však nepocítím odpočinku,
při zábavných hrách mne slzy pálí,
vše co na léta chci smím jen na chvilinku,
toužím vyhnat smutek, co pod nehtem se válí.

Znám všeho, avšak v mysli prázdno zeje,
co dosáhnout chci, nesmím.
Když svítí slunce na mou tvář jen leje,
v noci zavřu oči, avšak nespím.

Mám o všem povědomí, avšak žiji v nevědomí,
když se směji, tak jen slzy prolévám,
známka života se v jitru neprojeví,
ač v oblacích jsem, nelétám.

Čeho ostatní se bojí, já v náručí objímám,
v temné noci vlastní den si tvořím,
když chci prožívat nevnímám.

Jsem vřela vítána, však odmítána,
v srdci ostrá hrana bolu.
Ne! Já nechci se tu litovati,
to o pomoc jen volám znovu.

Kde je stovka lidí, vidím jednoho,
jdu napřed, však zpátky se vracím
a do své paměti řádky snů zvracím.

Jsem vřele vítána, však odmítána,
v srdci ostrá hrana bolu.
Ne! Já nechci se tu litovati,
to o pomoc jen volám znovu.

Přecházím přes řeku most, však topím se,
nevzhledné věty z písmen vznešených plodím,
pod kopcem stát mám, však lebedím nad ním,
odpady do ohně nepatří, já je tam hodím,
šílenstvím svůj rozum krotím.

Jsem vřele vítána, však odmítána,
v srdci ostrá hrana bolu,
Ne! Já nechci se tu litovati,
to o pomoc jen volám znovu.