Omluva

Tak osamělý a tak prázdný cítím se ve stínu kam žár tvé lásky nyní nehřeje..
Tak chladno a tak smutno je mi, je to pocit jenž nikdo zažít si nepřeje..
Úzkost teď svírá mé nitro, těžce se dýchá, myšlenka myšlenku střídá..
Štěstí mě obchází obloukem širokým, v hlavě zvuk ostrý jako po tabuli křída..

Nevím, přemýšlím a zármutek neodbytný teď doprovází mé kroky tam i zpět...
Kdyby jen vrátit se dalo vše, co tak snado otočilo naruby náš svět..
Nejistota pevně omotává celé tělo mé a odvaha v okovech je spoutána..
Každý nový den snažím se vyprostit, však snaha má je marná, bezbranná...

Pouze nezdolná víra v začátek nový teď pomyslné stéblo záchrany mi dává..
Jen blázen se usmívá dále, když radosti potřebné se mu nedostává...
Bolestný stav duše, která pocit má, že něco v husté mlze zapomnění se ztrácí...
Krásné vzpomínky na chvíle šťastné neustále v očích se vrací...

Není okamžiku, abych nemyslel na Tebe a na vše s Tebou spojené...
Nechci Tě ztratit, chci dále prožívat ty chvíle slastí opojené...
Vím, že čas je teď lékem, který pozvolna rány hluboké léčí..
Však pro mě je každá vteřina další bolestí v srdci na nemž úzkost klečí..

Jsi pro mě teď vším krásným, co jen člověk na světě dokáže si představit...
Slova jenž dokáží popsat lásku mojí nikdo jiný nedovede vyslovit...
Miluji Tě tak čistě a vřele, jak jen muž ženu milovat v životě umí...
Nyní však všude přítomné obavy mé projevy vyznání tlumí...

Nikdy již nechci psát tyto rýmy!
Nikdy již nechci opakovat chyby své!
Teď se jen kaji v myšlenkách a doufám v odpuštění tvé...