Poslední Euforie

Vánek hniloby,sychravé setmění,
Ležím v odpadcích.
Horko mě zalilo a já mám domnění,
Že letím v oblacích.

V oblacích pod sluncem,
K ničemu nenucen,
Čerstvý vpich na kůži,
Byla lačnící po růži,včela bodavá.

Včela bodavá,která mi dodává,
To co mi život vzal,
Jenže se bojím dne,
kdy bych se neprobral.

Neprobral ze spánku,
Bdělého smrtí,
Euforické otravy,
Kdy ďábel mě škrtí.

Škrtí řetězem pekelným,
Život se mi zalyká,
Teď lituju s dechem sevřeným,
Že toho bylo tolika.

Teď lituju že ten duše-chtíč,
Sem si k tělu přikoval,
Místo,abych z kouska víry,
Štít si pro se vykoval.

Teď je již pozdě prosit o pomoc,
O pochopení světa,
Můj ortel vyřčen byl již dnes,
Nebes života veta.

Vždyť kolik mi zbývá času jen,
Už kolik tepů bití,
Kdy že já budu vyveden,
Jako z těla jeho žití.

Poslední okamžik dne,
Pár mrknutí víčky,
A pak již jen budu spát,
Při svitu rožlé svíčky.

Co se mi v hlavě děje jen,
Vždy´t já už slyším nebe,
Nebe a jeho volání,
Že už já chci tebe.
Ach,proč já to dělal jen,
Injekce leží v povzdálí,
Do hlavy stoupá chaos,dým,
Tu andělé se nadáli,
Zvednout mě a obejmout křídly.

Však v jejich křídlech objetí,
Cítím já své prokletí,
Cítím horko,jenž mě zalilo,
V chladu mého těla.

Horkost,jenž je mrazivá,
Při níž strýc s kosou odzpívá,
Mé žalmy poslední,
Kdy tma se mi rozední,
V můj poslední den.

K čemu já to byl jen doveden,
Životem podveden,
Který se už jen lomí v sen,
Jako ráno v poledni.

Horkost,jenž je mrazivá,
Jako půlnoční chlad,
strýc s kosou již dozpíval,
supové mají hlad.

Supové nebeští,
Nic dobrého mi nevěští,
V můj poslední den,
Kdy duch můj byl vyveden,
Za světlem svíce v setmění.