Bezdomovkyně

S odstupem jež je mi vlastní,
procházím svou rodnou vlastí,
lidi míjím na ulici,
mají mě za podvodnici.

Lháři prý jdou do pekla,
snad, abych se nelekla!
Procházím kolem obchoďáků,
jezdí tu houf náklaďáků,

Náklaďáků i pár aut,
já prý jsem už dávno out,
s povzdechem se deru do schodů,
běžím rychle, horem dolů,
unavená, mokrá, beze jména,
snad ubytuje mě přítel Véna.

Véna už byt nevlastní,
je na policii oblastní,
byt má ňáká stará pani,
podobající se sani.

Složím hlavu na lavičce,
připadám si jak vrak v myčce,
s úlevou už mhouřím víčka,
naposledy vidim toho sýčka.

Ještě jednou zachrápu,
pak do sedu se dodrápu,
musím jít zas na ulici,
hodit rybku na udici.