KABARET

Čím více vydechneš, tím delší je dým,
jenž se životem zápasí prozatím.
Tak se směj! To snad ne! Proč nehrajou?
Kdože zpívá? Jemináčku, vždyť nás vykradou.
A proč ty dámy na židlích hlavou ruce protáčí?
Tohle že je kabaret? Oči mé ho propláčí.

V němž dva milenci v kloboucích
milují se strašlivě po koncích,
v němž ta dáma s kukátkem a jen polohlasem
křídla srdcím ustřihuje za prostěradlem.
a na jevišti v rukavičkách mimika,
ztratil se smysl všeho jen do zítřka.

Snad netančí a po kruzích ladně nekráčí?
To hraje klavír jazz? Můj ty bože, hlas mi nestačí,
To snad ne! Je konec? Mám už dost naříkání,
do mých hrdel, do pekel vášní zapomnění.
Snad nekouří? Ach, vždyť jsem naň alergická,
já tuze blbá, pane bože, kráva hysterická.