POSLEDNÍ SOUD

Mám přes hlavu černý šál,
však vidím jeho plavou hlavu.
To, čeho se dříve bál,
teď shledá v tomto lítém davu.

Ženy, muži - jsou svědky i soudci,
nerozumně volí slova cti a hříchu.
V jejich očích nenajde se soucit,
jen ironie ďábelského smíchu.

Klopím zrak a hledím na šedou zemi,
však před sebou mám obraz děsu.
Chci se schovat tu před těmi všemi,
jichž křik tříští mysl hlasem běsu.

Pánové i dámy v teplých kabátech,
stůněte životem, leč nechcete to sami přiznat.
Vaše tváře ztrácí se v barevných brokátech,
nutíte nevinnu se k zločinu doznat.

Rukou si zakrývám bledou tvář,
stále slyším jeho prosebná slova.
Srdcem lidí prolétla opilá zář,
která mámí je znova a znova.

V nemilosti spíš, tak i náhled vydechneš,
schovávám se před lidskou absurditou.
Obracím se k Tobě odsouzený, Ty mne vyslechneš,
známě poměr mezi krásami a realitou.

Oblaka života, oblaka pevné víry,
co dnes cenu má, pak ztrácí smysl.
Nekaž si krásné dny smutnými stíny,
ať zdravá je nešťastná mysl.