Ulice

Jdu ulicí, která je plná lidí.
Krok za krokem davem se prodírám.
Každý svou cestu v chaosu vidí.
Znuděně své oči pomalu přivírám.

Naráží do mě jak vlny příboje.
Jejich přílišná blízkost mi příjemná není.
Pohledy skrze mě jak ostré náboje.
Chci se jen vymanit ze sevření.

Nedávám prostor rezignaci.
Začínám sledovat ty obrazy kolem.
Poslouchám okolní konverzaci.
Stává se ze mě pozorný golem.

Mám pocit, že stojím v proudu všech myšlenek.
Kamenné tváře promlouvají.
To, že je slyším nedám najevo navenek.
V klidu je ponechám, ať proplouvají.

Tolik se dá vyčíst z jednoho pohledu.
Kronikou naší se obličej stává.
Emoce prozatím zůstanou u ledu.
Spěch nikdy respekt neuznává.

Náhle vše ustane, jsem u svého cíle.
Pln rozpaků se v zrcadlo dívám.
Za mnou ten dav v plné své síle.
Ze všech těch osudů zvláštní pocity mívám.

Člověk je bezedná studnice poznání.
Spoustu údělů život nám uložil.
Všichni tu den co den čelíme srovnání.
Nemůže soudit ten, kdo sám neprožil....