Osudná propast

Co se to událo?
Proč ta bolest pichlavá?
Probouzím se do můry,
Svit denní však nastává
A nic skutečnějšího, než-li ta bolest,
Se mi v hlavě nezdává.

Už vím, už si vzpomínám,
Do rokle sem spad,
Ústa propasti mne pohltily
A semkly se na západ.

„Hola lidé, však pomozte!”,
Zoufale pěji do skály,
Ona mi však na oplátku jen,
Pěje mé vlastní chorály.

Ve výši vidím světlo,
Vidím život, flóru šustící,
Šustící v poryvu vánku,
Osudu mému se smějící.

Chtě vystoupat nahoru, nemoha,
Zeď strmější, než-li mé úsilí,
Kde jsem se to octl proboha,
V čekárně na smrt bdějící.

Však vylézt musím,
Musím dostati se ven, co jiného mi zbývá,
Ruce sedřené, krvavé,
Chytám se jimi zdiva.

Chytám se, krev lepí se na kámen,
Chytám se chladné skály,
Hmatám proláklinu, hmatám tep naděje,
S každou další se smrt má dálí.

Navzdory bolestem, navzdory mdlobám,
Šplhám po laně ,z vůle mé spředeném,
Utéci osudu, utéci dobám,
Jenž čekal jsem na verdikt mě zmocněném.

Krůček po krůčku, světlu vstříc,
Jen vytrvej vůle má,
Jen ať mne tělo nezradí,
jen ať do mdlob nepadá.



Rány čím dál víc bodají,
Když slaný pot mísí se s krví,
Jen vydrž, světlo je na dosah,
Leč úsek přede mnou strmý.

Tu hle, však světlo se vzdaluje,
Kámen v ruce zůstal mi,
Já upadl znovu, však naposled,
Hlavou o kámen praštěný.

Tu ležím, vstáti už nemoha,
Usnul jsem bez trápení,
Na kamenném mechu,
však usmívám se, však hrdý jsem,
Bojoval jsem do posledního dechu.