Jiřička

„Však poleť!
Poleť jiřičko má,
Pole´t se svými bratry a sestrami!”

Však jiřička sama si nalhává,
Jen přikryji se bílými peřinami.

„Však poleť!
Co usmyslela si hlava tvá,
Vždy´t nám záleží na tobě!”

„komu?komu na mne záleží?
Teď najednou všichni ke mne se obrací,
Obrací zpět,leč jindy hlavy své odvrací.”

„budiž po tvém,zůstaň si,
Zůstaň si se svou hrdostí,
Jenž nasytí tě spolu s mrazem,
Zřejmě neskonalým blahem.”

Tu hledajíc kus žvance ve sněhu,
Místo by poznati ráj teplých krajů,
Však krajina oddechu
A pomyšlení na ní,
Bodá ji v hlavě
Jako vše o co již klopýtla,
Nevěříc neznámu,změně a nikomu,
Zůstává sama,
V opuštěném domově,
Hledajíc útěchu,
V kraji rodném a tichu,
Melodii,jenž z něj plyne
„Však poleť,nezůstávej!”
Jiřička však letí vstříc bílému mechu.

Však mech as peřina najednou,
Postelí byla bodavou,
Jako kupa jehel do ní bodajíc,
kdy červeň byla modravou.

Kdy červeň byla modravou,
Však králů krev to nebyla,
Kdy červeň byla modravou,
Chlad a samota jí zabila.