Tobě, prameni melancholie

Umění je studna,
Místo vody onen svět.
Půda těla proboří se pod tělem duše,
Návratu jen těžko zpět.

Umění je voda stékající do oceánu slávy,
Pak vypaří se do oblak,
Jasný oblohy blankyt, slunce oslňuje davy,
Pro tebe je to však jen soumrak.

Svět je opíjený svými vlastními prameny,
Umění kocovina vzešlá,
Truchlíc pro obyčejné štěstí nad hrobem žití,
Láska, která ze srdce odešla.

Věřím stále však, že vrátí se zpět,
Že protrhnou se mraky, spustí se déšť,
Věřím v to já, ty bys měl taky, ty bys měl též.

Že uvadlá kytka kořeny zapustí,
Že pouta nám přidělené své vězně propustí,
Věřím a doufám, raduji se z mála.
I to mi stačí ke štěstí.

Odpouštím ti, žes mi svobodu vzala,
Vodo stékající, prameni melancholie,
Studnice neřestí.