Bez důvodu bolest

Stoupám po dlážděném ráji,
po boku s andělem,
z něhož dech se tají,
když lesy voní severem.

Oči ztrácí otázky,
jak pláž písečné oblázky,
v příboji poznání,
jež vyráží vyznání,
z bledých okvětních listů,
na koruně mnoha kristů,
které tají mou touhu,
při duši čmouhu,
zklamán sám sebou,
když na popravu ji vedou,
proč stojíš?

Vztek ve mě pojíš,
do ruda vkrojíš,
přes srdce díru,
přesně na míru,
zbabělému boji,
a posledním voji,
ve strachu z lásky,
přes obočí pásky,
své vlastní t u p o s t i!

Je to tak trochu k zlosti