Víno-pomocník k přátelům

Jen sklenku říkám si stále,
že jí zvlažím rty tolik seschlé,
a nebojím se následků čekaných,
co na dně láhve vždy spatřuji.

Hvězdy mají andělská křídla,
andělé pějí píseň na poslední chod,
k obědu, v poledni největším,
kdy holoubátka beze spěchu do huby létají.

Jsem šílenej, šílenej svým jménem,
jménem co slova do uličky nechává stát,
pochod, do soumraku, kdy slunce usychá,
nechte hrát, nechte hrát za můj zlatý dukát.

Za dukát srdce, co k flašinetu nechávám si hrát,
„Kolébku hnusu“, která srdce otevře,
navždy a už nikdy více otevřené,
nespatřím, nespatřím oblohu hvězdy posetou…