Štěp ve staré zahradě

Sedíc pod suchým ořechem
vzpomínám na dětství
se smutným povzdechem.
Suché listí dýchá vůní kořeněnou,
hledím na jabloň starou, opomněnou.
Dnes patře na ni dumám:
vím něco? V čem pravdu mám?
Trochu rozumím, soucítím, chápu.
Častěji jen v mlhách mysli tápu.
Jdouc travou vysokou sama,
cítím se jak prázdná sláma.
Přec kol přátelé mí -
- stébla trávy stojí,
co proti smutku brojí.
Vám patří dík můj a vděk!
Havrana slyším teskný skřek...
Fouk' vítr - list žlutavý mi do klína pad -
do větví padá večera chlad.
Ohnuty ke mě, já zvrácena k nim,
uchopit chtějí mě, já unikám jim.

Zde stále - klidně, tiše
stará jabloň roky stojí,
živa jak já, zvolna dýše
a druzí se jí také bojí.