Átmá

Kde život končí a kde začíná?
Kde kořeny a kde poupě má květina?
Odkud melodie se rozlíná?
A kde zaniká?Či snad jen s ozvěnou svou se protíná?

Naše vědomí je jako nažky pampelišek,
Usadí se,vyroste,vykvete a zase letí.
Naše vědomí je jako vůně mateřídoušek,
Když zalévána vůli jest,vůně překryje i zápach smetí.

Naše těla jsou jako květy,
Tak pestré,zářící,nabádají k pokušení,
Naše těla znát jsou léty,
Ne vždy stejné je ke květu přivonění.

Květ pomíjivý je,
I jeho krása uvadne,
Květ pomíjivý je,
Však málokoho napadne,
Že nažky vzduchem letí.