Vyhaslá

Pusto a prázdno, tma a chlad.
Co je má duše? Kámen snad?
Byla-li plamen, co zažene vlezlý splín,
zapudí mráz a soumraku uzme stín,
byla-li teplo, co zašimrá na lících -
teď je jen něco uhlíků drolících.

Byla-li vítr, ten co se prohání
po světě křížem krážem bez ustání,
prosviští městem, proletí komíny,
počechrá louku, rozkýve květiny,
přinese vláhu a hromy rozduní -
zůstalo bezvětří. Koruny nešumí.

Byla-li voda, potůček na horách,
tekoucí po stráních, po srázech, po skalách,
zurčící po loukách okolo salaší,
co dává zvěři pít, co život přináší,
chladivým, svěžím douškem se odmění -
zbylo jen koryto, prach a kamení.

Dál ptáci zpívají, dál slunce svítí –
jen uvnitř jakoby cosi umřelo…