Vzpomínáš?

Vzpomínáš?
Nebo ty bezesné noci proklínáš?
Ze smutku a nejistoty
uchýlila se k Tobě,
však nevinně vrhla se do temnoty,
když tajemně vzhlédla k Tobě.
Pár tanečků tam kdesi.
Pár upřímných pohledů.
Sekyra s nečitelným nápisem
nevěra - houpe se nad nimi,
a tak učinili přepisem
proměna - nový smysl života.
Ta spousta sms,
co teď k pláči jí jsou,
neboť vzpomínky krásné
bolí
v těžkých chvílích,
vrátit touží se,
utéct přeje si.

Achh... Toho jsem se nejvíce
obával.
Toho, že to budeš cítit
prakticky stejně jako já...

A ten kousek písničky,
co právě zní mi v hlavě:

" Chci tě po hlase,
ptám se, kdy zas blíž
a chci tě
víc než tamten.
A chci tě
víc než tamten..."

Ohromná touha s ní
pohodila o zem.
Touha a překvapení.
Udivení,
Avšak:
Ale já se také obávám,
že Tě nikdy nebudu
moci mít,
i kdybych sebevíce chtěl...



Inu, to zarazilo ji.
Přicházel pomalu podzim,
vše se chystalo k spánku,
jen Ona jako oživena
svěcenou vodou
plula tiše životem.
Pít šampaňské brčkem-
jaká to malichernost.
dát si pizzu a nechat
se provést tou ohromnou budovou.
A ten Jeho mák
a veliký skok - to sis přeci přál.
Ona si celou tu dobu
přála jediné-
přitisknout své
k Tvému tělu,
cítit Tvou vůni,
vnímat Tvůj zrychlený dech,
pocíti tlukot Tvého srdce-
a konečně - Tě políbit.
Spojit své rty s Tvými.
A ten veliký strom
se nečekaně stal splněným
snem té kouzelné chvíle.
Do těch slov, co prošly
přes tvá ústa,
právě do těchto slov
vnesla zmatek,
když je náhle umlčela.
Ruku v ruce-
úžasný pocit,
kráčeli spolu domů.
Ani jeden z těch dvou poblouzněných
netušil, co bude dál,
co bude zítra,
ale nač to kazit.

Má mě ráda :-) ,
nemá mě ráda :-( ,
Má mě ráda :-) ,
nemá mě ráda :-( .
A těch hvězd jsou dneska na obloze
stovky, tisíce...

A tak končí jeden příběh.
Nebo nekončí?!
S tím ubohým přáním
utéct...