Smutná dáma

Smutná dáma, země má,
pláče na svůj zašlý šat,
ví, že končí zlomená,
zradou padl její hrad.

Už jí chladno tepny plní,
pomalu ztrácí svoje síly,
sama se jen těžko brání,
neoddálí tu zlou chvíli.

Vzpomíná, kdy hrdost svou,
záviděl jí celý svět,
byla paní šlechetnou,
v sadě krásněl jara květ.

Byla pilná, moudrá, zručná,
její práci každý znal,
vytvořila jména zvučná,
mnohý cizí hold jí vzdal.

Bohužel i trnem v oku,
těm, co jí to nepřáli,
atak měla kolik soků,
co na ten květ plivali.

Vždy se opět zvedla vstoj,
když polámali kosti,
pokud byla třeba zbroj,
mečů proň bylo dosti.

Její lid nic neváhal,
pokud nutno ochránit,
na obranu stavěl val,
čest její zpět vydobýt.

Když však začla zrada růst,
jako plevel dusit květ,
cizím síra syčet z úst,
bližní se jí zřekli hned.

Poté byla doba zlá,
mocní z lidu chtěli brát,
květina již zarostlá,
lidi začli o ni hrát.

Rozprodali, prohráli,
všechen její um i krásu,
ničeho se nebáli,
zapomněli starých časů.

Smutná dáma, země má,
dnes jen škemrá o pomoc,
prodává se bezcenná,
těm, co chtěli její moc.