Stále ještě bezejmenná

Jak hadi svíjí se lidská těla,
jak hadi plna jedu jsou.
Aniž by noc jejich píseň pěla,
zahalila se těžkou tmou,

úkolem svým sama pohoršena
že lidské touhy násobí.
A každá pak touha znásobená
si rozum více podrobí.

Já, poustevnice, pod rouškou noci
týrám Tvé srdce zmatené.
Přece vím, že dokud bude moci,
to mé zůstane zavřené.

Pak v neprostupné tmě, bez výčitek,
trápím Tvé tělo zmámené,
ač rozketlé je jak jarní kvítek,
mé zůstane Ti vzdálené.

Jak hadi svíjí se lidská těla,
jež pozbyla mysli svoje.
Támhle v temnotě se cosi bělá -
cizí tvář bledá, ta moje....