Tunelem

Snad skoro zmizelá,
v důlním vláčku,
těžké zdolávání
zdlouhavého kodrcání,
jedna ostrá míjela
hned další zatáčku,
pořád a bez přestání.

Otlučená hlava
o nízké kapoty
oprýskaného vagónku,
všude kolem tmava,
občas slabá mlhava,
tříštění a skřípoty
kamenného úlomku
té temné pustoty.

Chladné hrany, ostrost špic,
asi vítr si s nimi hrál,
až se jich tu připletlo
víc a víc
a já jela dál
ve vzduchu zšeřelém,
prázdným tunelem,
až najednou
uviděla jsem světlo…

Z venku?

Doufám..