Navždy sochou

Já na ztracené křižovatce,
ty zas ve slepé ulici,
našlapujíc po zmrzlé jinovatce
mých navždy studených lící.

Zatoulaná daleko odtud,
tam mohu se jen omlouvat,
že snad je to můj osud,
co nenaučil mě milovat.

Můj osud slunce a sněhu,
v poušti a v mořské tíži,
krajina vzdálených břehů,
naše cesty se těžko zkříží.

Jedině překopat celý svět,
odstranit všechny silnice,
přestřihnout každičký květ,
přelít vodu v rybníce,
vesmíru obrátit měsíce,
dokreslit pár hvězd
a smysl vyřknutých vět,
ten přeměnit nejvíce.

Ale i kdybys kopal život celý
a stále čekal na ten zvrat,
socha pořád mezi plevely,
ta socha tam zůstane dál stát.

Na hřbitově, na náměstí,
jen přináší neštěstí,
smutek a ublížení,
navzdory bolesti
každého zažene,
tak dejte jí už pěstí
té soše
z tvrdého kamene…