Nahoře

Nechám se vznést
na měsíční sonet
skrytých hvězd,
za plentu oblaků
letících komet
a usínajících měst
za ztmavlých soumraků.

Pomaloučku rozplynu
hranici časoprostoru
vodíkových plynů,
spálím na obzoru
zčernalého magmatu
vypadajíc temně
a budu se dívat,
po kouskách návratu
pozvolna splývat
v počátcích země.

Do ozónů rán
kde všednost odplývá
do neznámých bran
rozbřesklých zázraků,
podívej tam nahoru,
když je nebe bez mraků,
bez oblačných kefírů,
co za nimi se skrývá?
Taky tam vidíš
kus nekonečných vesmírů?

Já jo.