O slunci

Na černém baldachýnu noci
z krve se rodí důkaz naší moci
zlatavé paprsky proráží oblohu
zahání stíny a ničí nekonečnou tmu

Tak každé ráno pozoruji
jak úsvit vládne silou svojí
jak kapky rosy září na stéblech trávy
a ptáci nad hlavou mi poletují

V poledne má sílu jinou
ohnivou a nespoutanou
celý kraj září ve zlatavém světle
a teplo si i pod kameny lehce vleze

To pak nastavuji svou tvář k nebi
jak lehce mě pak paprsky hladí
a já cítím štěstí a sluneční léčebnou moc
v tom světle ani stíny už nemají dost síly
aby tu krásu pod své roucho skryly

S koncem dne však ztrácí sílu svojí
jak rodí se i zaniká - obarvené krví
a purpur snáší se nad zlatavou září
při západu slunce je svět nejkrásnější

Když den co den sleduji tyto krásné scény
zapomínám dýchat a svět jakoby se mnou se tiší
já však nezoufám a těším se na další den
kdy slunce jak fénix vstane z popela
a krvavě projasní nově se ubírající chvíle