Hádka

Zastírám svoje rozpaky, když moje tváře rudnou
nechápu tvoje náznaky, začínáš býti nudnou.
Ještě se letmo otočím, tvá slova ostří brousí
potom se rychle vytočím, začínáš mě tím rdousit.

Může se mi někdo divit, po tolika letech žití
že začla si mě šidit a spouštíš na mě vytí
chlap ustojí vlastní potupu, nechce však vzdát svou čest
ty nemáš ani potuchu, jak hrozné je tě snést.

Svět se rázem strašným stane, začneš vidět rudě
začnou se ti potit dlaně a začneš koukat smutně.
Střízliví už najivita, není cesty zpět
rozum se už stébla chytá, z úst mých srší hněv.

Jsme sami se svými starostmi, nikdo nás nepochopí
pyšníme se hrdostmi v tunelu vlastního žití
a na konci cesty, kdy smete nás pan Čas
s lacinými gesty vezme si nás Ďas.