Vlakem až na polyethylenové dno duše

Trochu mě šimrá
to nestydaté ticho na patě
kde svět s jedinou trhlinou
usíná
Totiž že je v něm člověk sám
na svoje myšlenky
jako sáček v čaji
který někdo zapomněl
Jeho bolest tiše odkapává
do plastového kelímku
v němž zbyla touha
procestovat svět
kouknout se zblízka
jak chutná život
Někde na dně
z polyethylenu
uvízla i duha
z Tvých šatů
A v nefunkčním okýnku
s naftovou skvrnou
se mi vysmívá
výmluvný symbol
s čárkou uprostřed
a Tvá drzá krása
Za chvíli mě to dusání
lokomotivy určitě zabije
protože se budu dívat
ven jak mi pořád někde
utíkáš
Měl jsem tě dostat
když ses šíleně opila
a chtělas furt někam
do postele
ale na to jsem byl
moc charaktér
A proto dneska sedím
v tomhle kupé
a zlost mě pálí do zadku

V červené kožence
uhnívám