Malé ráno

Už zase mě bolíš
ospalé ráno
pod spoceným polštářem
hledám kusy sebe
které jsem v noci poztrácel
na zamlžených oknech
hlídám Tvůj obličej
a pokouším se ho modlitbou
přinutit aby neroztál

Ač Ti noc vyklovala oči
v mém srdci stále zpíváš
hořkou píseň o naší marnosti
Ač Ti den smyl všechny barvy z tváře
v mé mysli jsi stále stejný požár
jsi stále táž cesta
na kterou zřejmě nevstoupím

Kráso jitra!
Bolesti poznání!
Nevyřčená něho!
Jak na Tebe nemyslet?
Jak na tebe zapomenout?

Na cestě sv. Jakuba
mi mizíš a zas se objevuješ
na černém plátnu mysli
se promítáš ve mě
a já zvony v Santiagu slyším až tady

Neuchopitelné!
Neukojitelné, žíznivé chtění
po Tvém doteku
kterého se štítím
Nepředstavitelné, uhrančivé představy
o tvém úsměvu, který zabíjí.

A stále slyšet jsou zvony
a sv.Jakub vědoucně pokyvuje hlavou
zatím co mi noc trhá z těla
další ublížený den

Už zase mě bolíš
ospalé ráno
bez ní jsi tak malé...