Na měsíční krajině

Za úzkou štěrbinu mezi mraky
do sbírky obláčků pečlivě zavinu,
snůšky andělů přidám tam taky,
uložím na spící měsíční krajinu.

Při stříbřitých odlescích čnějící hory,
mezi záře pověsím cípy svých hvězd,
za zlomenými šípy najdu tvé Amory,
nová křídla z červánků budu jim plést.

Stopy své vryji do mléčného závoje,
půjdu se povozit na ocas komety,
Velkému vozu přifoukám jiné oje,
světélky ozdobím ty nebeské samety.

Aby mohly na vždycky stále padat
a my doufat ve splnění našich přání,
ty nejtajnější do peřin si spřádat,
do bezpečí, kde nikdo je nevyhání.

Další otisky vkresluji svými dlaněmi
do lidských duší a srdečních tkání,
daleko za civilizovanými zeměmi,
při procházce krás těch bílých plání.

Až začal mizet v malou kaňku,
pozvolna vytrácel se ten jeho šál,
snad po vzduchu, po vánku,
do inkoustu s sebou ho vzal,
však poklidně se dívá
a září nám dál…