Propast

Natahuje k nebi svou drobnou dlaň;
tuší, že jedině tak zaplatí života daň.
Upsala duši Ďáblu, podepsala list krví,
teď tíží ji svědomí a pravá ruka ji svrbí.

Stojí na kraji propasti, prosí Boha,
doufá v odpuštění; je jednou z mnoha.
Ale prvně se musí smířit sama se sebou,
jinak bude i přes své oči nadále tou slepou.

Cítí divoký vítr, vnímá ostrý pach síry,
tohle je jen otázka naděje a její víry.
Pekelný muž se svým ořem stojí opodál;
kdyby mohl, pohledem by ji už ubodal.

„Táhni ke všem čertům, já patřím jinam!“
„Tys podepsala tento list, je to Tvá vina.“
Zoufalství, křik a pláč; žena se zhroutí,
Ďábel své rty v divokém úsměvu zkroutí.

Pokořil ji, patří pouze jemu, moc dobře to ví,
avšak Bůh je spravedlivý, proto mu odpoví:
„Nechej dítě mé klidně tu u propasti spát,
miluji ji, nebudu Tvých proradností dbát!“

Ochránil ji…