SEANCE NAD VLTAVOU

Pod Karlovým mostem teče tiše Vltava,
hledím do její třpytivé tváře,
zdá se, jako by mé myšlenky hltala
a vstřebala je do své prosté záře.

Pozastav se řeko chvíli u mne,
chci Ti vyprávět svůj život celý,
snad nehovořím dosti umně,
však vždy tak, jak mi srdce velí.

Myšlenky se táhnou podél vln,
uhánějí, tam je chytí Labe,
můj život je šedého smutku pln,
tíživá myšlenka v duši hrob si hrabe.

Pozastav se, poslouchej mne Vltavo,
budu plakat silou nešťastníka,
kdyby to vydržet se nedalo,
pak neoznač mne za viníka.

Za viníka přívalu slané vody,
až ukápne mi k Tobě slza,
snad nezraní Tě mnoho škody,
i když vím to, jak jsem drzá.

Pozastav se, stojím na Karlově Mostě,
hledím do Tvé tváře,
věty opakuji snad již po sté,
bolest tělo páře.

Vánek přivolal i vlnobití,
nastavuji tvář a klopím zrak,
již dlouho žiji bez objetí,
na srdci usadil se prach.

Nasloucháš mi nepozorně, kvapně,
pluješ dál a neznáš konce,
sypu slova ze rtů chvatně,
sdělím vše té jedné vlnce.

Odvracím se, pokračuji v chůzi,
již lehko je mi na duši,
vysvlékla jsem mrtvou kůži,
již dýchám lepší ovzduší.