Vílí přátelství ?

Probouzím se, na víčkách krůpěje rosy
nepláču, jsem šťastná, jsem víla co nosí svá křídla
vysoko nad zemí, pyšní se jimi.
¦
Bosá, užívám si v daný okamžik, v danou chvíli,
radost ze života. Potkala jsem opravdového člověka.
neviděl mě, přál si to.
¦
Chodil po cestě, zasněný a pln myšlenek v hlavě,
po chvíli lehl do trávy a pozoroval stromy.
Nikdy jsem nic tak okouzlujícího neviděla.
¦
Nechodí sem, žádný z nich
důvěra je když ukážeš svoje srdce,
moje bylo vidět, proto jsem vzlétla.
¦
Neviděl mě. Proč? Moje křidélka mu hladila jeho tvář.
Cítil mě, neviděl mě. Přál si to?
Jedno vím, já jsem si to přála.
¦
Poté jsem ho vídávala každý den,
každý, každičký den přišel.
Znovu a znovu, jako by na něco čekal.
¦
Vím, že mě vnímá, stejně jako já jeho.
Cítím opravdové pouto.
Jde to?
Nevím.