Střípek štěstí

Tak dlouho vám to otálel,
k nohám dnes se mi skutálel,
vzala jsem jej do dlaní
a vyčkávala, jestli nezraní.

Neranil, nýbrž lehce pofoukal,
střípek nebeských čarodějů,
chvíle jedinečná, neznalá,
díval se a přímo ponoukal,
ať se konečně zasměju
a já se smála…

Svítily mi oči i tváře,
rozzářily kupy třpytivých hvězd,
co napadaly na polštáře,
ze kterých do dalších dnů
pěšinky si budu plést
na příbojích vytoužených snů.

Příjemné letní posezení,
chladný pohár zmrzliny
vedle sebe jina měl
před bronzovými odstíny
našich opálených těl,
nic krásnějšího není.

Viděla jsem,
jak nikdo nikoho nenávidí
a společně kryjí si záda
a uvědomila si,
je tu ještě tolik lidí,
co mám tak ráda
a oni mě…

Za paprsků posledních
těchto dní nevšedních
zatahovalo se k dešti,
tu najednou zmizel mi
můj střípeček štěstí…

a proto
musíme se ho nabažit
na cestách životní zkoušky,
je potřeba si ho vážit
a každou vteřinku
vychutnávat plnými doušky.

Častokrát
ztrácí se z dlaní
a mizívá v dáli,
ale já věřím,
že za chvíli
najdu další…