Tři kočky

Vracím se ponenáhlu z míst inspirace,
kde mé kroky vedou křivolakou cestou,
a do žil, místo krve, vléval jsem si jed,
na břehu potůčku, který zde už neteče,
spatřil jsem tři stíny, které si na mě ukazují.

Vlásky ke kolenům a svůj jazýček toliko mrštný,
když dvě z těch tří v svém objetí usínají,
a slova kloužou po ztemnělé noci jako sen,
který v jediný okamžik při probuzení zapomenem,
a třetí, do očí se mi dívá a mňoukavým hlasem zívá.

Kolem nich má klikatá cesta vede,
až ke břehu, kde mohu se trochu zchladit,
dotykem trav, či pohledem jejich šikmých očí,
když pohazuju svůj kabát v širou dálku,
a do nahoty, před nimi, se svlékávám.

Snad to byl pouhý závan větru, co kolem se šustlo,
takový smích totiž nikde neexistuje,
a jejich ústa polibky jsou zaneprázdněna,
tak skutečný vítr ovál mé ohanbí,
když představa smíchu k tomu nic nepřidá.

Vedle nich si ulehám, dívám se do hvězd,
hladím jejich těla, všechna dohromady,
vždyť vítám vše co dnes mohu zkusit,
a pouhý jejich nářek mě neodradí,
od věci, kterou chci už tolikrát udělat.

Byl to, ale měsíc co ozářil místo činu,
mé ruce, rudé od krve, držíc v prstech pouhý chlup,
a vše okolo pouhá tkanina mé postele,
já opět si zažil noční poluci…
a za okny je slyšet pouhé kočičí mrouskání…