10 krát 30 je 300

Seno mizí ze spálených polí,
švestky v těstech bublanin,
vlaštovky odlety své volí,
kdy jen přistát do teplých krajin?

Barvičkami koruny své zkrášlují,
každý sám pořádně se učesá,
do hnědé listy brzo obují,
už končí výhled na horká nebesa
a já se steskem a hrůzou zjišťuji,
že blíží se ten den nešťastný,
kdy radostí mi srdce naposled zaplesá…

Už teď by nechtělo bít,
ani tělo už nemůže spát,
proč dny někam musí jít,
proč neodváží se k zastavení
a dál chtějí se hnát?
Je mi tak špatně
už jen při tom pomyšlení…

Že budu s nimi dýchat stejný vzduch,
poslouchat ty jejich zobáky,
ověřovat si pravdivost svých tuch,
že zas patřím mezi tuláky
a ne mezi ně,
mezi ty prolhané snobské ubožáky…

Jak jen budu mezi nimi chodit?
Vrážet do těch nosů až ke stropu,
o lepší vtipy závodit
a čumět na ty ksichty výsměšný,
kdybych mohla, tak je skopu,
ale i to je mi bezútěšný…

Protože stejně přijde ten čas,
duše se utopí v zatmění,
ztratí se ten denní jas,
kdy vprostřed pohledů budu stávat,
v pohledech trpkého bolavého nechtění.

S lesklými oči ráno vstávat,
se slzami večer usínat,
všechno dobře to znám,
podvědomě se vzdávat,
celý svět po nocích proklínat,
jak moc nechci tam!

Tak strašně moc jak tohle strašně zní
a je mi to úplně jedno,
protože bude tak znít
ještě dalších tři sta dní…