Unavený životem, v osmačtyřiceti?, no těpic.

Někdy si připadám jak stoletý,
unavený fyzicky i duševně, nudo prosím nežer mě.
Nuda, žádný cíl,
to je nejhroznější, co tě může potkat,
je to jako nicota,
žádný zájem, žádná jiskra, žádná dobrota.

A někdy jsem si odporný i sám sobě
a říkám si v duchu, Bože kdy už skončím v hrobě?
Kdy se má duše od těla oprostí,
kdy mě Tvá náruč pohostí.

Vím, že příbuzná vědma mi řekla dlouhé, dlouhé žití
a tak se ptám prosím Bože, je to dobře?
Cítím, že ještě hodně hrůzy uvidím,
cítím, že zažiji zde na Zemi hrozné peklo
a však někdo se může ptáti, co mě k tomu vedlo.

Pro někoho to je instinkt, intuice,
pro mě to je mnohem, mnohem více.
Je to víra v Boha, ale také v silné zlo,
zlo, které se již asi brzy spustí,
už teď nás mnohé hodně dusí.

Ale i tak cítím další věc, že zde zlu jistě uniknu,
zachráním i rodinu, ale oči budou hodně, hodně smutné,
války přec nejsou až tak nutné.
Jediný klid budem míti, až tam u Pána Boha, Ježíše,
až naše duše bude stoupat k nebi výše.

A tomu fakt věřím.:-)