Alej beznaděje

Jdu prázdnou smutnou alejí
stromy se nade mnou sklánějí
větvemi spjatými v modlitbě
snad hledají novou naději
spíš mi však ve zlosti hrozí
a do větru smutně žalují

hledím na vyschlé siluety
vždyť já ty stromy vlastně znám
jak vyvrhel si připadám
co prasklý strom – to puklé srdce

jdu alejí plnou dívek a žen
které jsem obelhal
které jsem opustil
které jsem zradil

a teď se mi krutě mstí
ohně zášti po mně dští
kácí se k zemi – utíkám
tím směrem který dobře znám
pryč od zodpovědnosti

zastavuji před velkým zrcadlem
zavírám oči nedívám se
poslepu brečím si do dlaní
protože vím co uvidím...

...jen černočerný stín