Růže uvadá

Růže na stole pomalu uvadá,
jeden z okvětních lístků se snáší k zemi,
tóny klavíru znějí pokojem
a zanikají v nesmyslném akordu.

Dal jsem ti mat a ty to nechápeš,
nevadí mi nářek tvých dětí.
Pozdě plakat nad rozlitým mlékem,
slyšíš tikot hodin,
tik - tak - tik - tak
Malá kukačka zděšeně vyletí z hnízda,
taky chtěla spát.

Neúprosný čas odměřuje náš život,
už netikají jenom hodiny,
tlukot mého srdce je přehlušuje,
mám strach?

Slyším nářek,
vždyť jsem ti říkal, že mě to nezajímá,
láska je jenom jedna a ta už odešla.

Paní doktorko, vysvětlete to mé ženě, prosím.

Umírám???

Ne, ještě ne, ještě je moc brzy.
Živote nech si mě u sebe, chci poslouchat ten tlukot.
Buch buch - Buch buch - .........
Světlo???

Kde se tu vzalo???
Kam jdu, kam mě to vláčíš, osude???
Tma???
To ne!!!
Nesnáším tmu,
je to prokletí největší, je to konec nejabsolutnější,
absurdní absurdum,
udělá z přátel krvežíznivé mrchy...
Sápají se mi po krku,
nevím, proč to dělají, vždyť ještě včera ta růže tak krásně voněla...

A dnes už uvadá