Za tisíci nádechů

Schováváš bačkůrky,
pohladíš ručičku,
do snové komůrky
zhasínáš lampičku.

Zavři očka, beránku,
zacinkala ovečka,
oblékáš dupačky,
s pohádkou o Škubánku
posíláš polibky,
do běloučké zavinovačky
houpavé kolíbky
pokládáš tvorečka,
je čas spánku…

V ďolíčkách úsměvů
najednou procitla
škála veselého hlásku
za třepotavých bělásků
a ptačích zpěvů
v záclonkách jitra.

Ruku v ruce s kamarády,
poznávání nebe a sluníčka,
první krůčky, první pády,
první rány do srdíčka,
o pomoc prosíváš andělíčka,
jen už prosím žádné zrady…

Prosíváš po nebeské síti,
jak jen po schůdkách vzestupu
nerušeně bez sletů jíti,
s lidmi umět bojovat,
otázkou zasypáváš hvězdokupu,
jak jen rád míti,
jak jen milovat?

Za vlákny pavoučí
ve ztichlém bzučení
po chvíli poslechů
vesmír odpovídá:
Vždyť to všechno
život nás naučí
při pozvolném míjení
dalších tisíců
unikajících nádechů…